Chtít to nejlepší

Dnes ráno na mě vykoukl příspěvek mého kamaráda, který se zamýšlel nad tím, zda je dobré chtít v partnerském vztahu pouze tu nejlepší partnerku (partnera). Jestli náhodou to není moc ambiciózní a nedůstojné, stát si za tím co chceme. Popravdě, nedalo mi to už spát a začala jsem se nad tím zamýšlet.

Když už se člověk dostane do bodu, že si konečně ujasní, jaký by měl jeho ideální partner či partnerka být, tak se někdy možná podiví, co všechno je schopen vymyslet. Nejsem moc náročná? Říkala jsem si, když jsem viděla ten dlouhý seznam toho, jak by mohl můj ideální muž vypadat.

V létě jsem totiž udělala dohodu sama se sebou, že pokud půjdu ještě někdy do partnerského vztahu, tak to musí být ten top nejlepší muž. Věřím tomu, že si ho zasloužím a on mě, proto jsem si i za takovým rozhodnutím stála. Představa, že klidně budu raději sama s dcerou než s někým s kým si nerozumím, mě nechávala naprosto v klidu.

Nicméně, jak čas plyne a mojí cestu neustále kříží různí muži slibující mi všechno možné i nemožné... vytváří se mi zvláštní pochybný úsměv na rtech. A pak sedím doma s otázkou, jak toho nejlepšího tedy poznám?

A intuice mi říká - musí to prostě zaklapnout. Naprosto. Když to bude ten nejlepší muž, tak to prostě ucítíš. Ucítíte to oba. Nebudou tam žádné pochybnosti. Prostě se to bude jednoduše dít.

Budete spolu ladit, a jak říká moje kamarádka - moudrá žena Daniela - nebudete si zavazet.